Katka z legendárního dokumentu na hraně smrti: Fentanyl ji málem zabil, dnes mluví o „nejlepším období drog“

Příběh Kateřiny Bradáčové, kterou celé Česko zná jako Katku z dokumentu Heleny Třeštíkové, znovu otřásl veřejností. Žena, jež se stala symbolem dlouholeté drogové závislosti a života na ulici, dnes otevřeně popisuje, jak blízko byla smrti po předávkování fentanylem. Zároveň však tvrdí, že právě teď prožívá „nejlepší období“ své drogové éry a snaží se znovu postavit na vlastní nohy. Otevírá se Katce po desítkách let závislosti skutečná šance na nový začátek, nebo jde jen o další krátkou epizodu v nekonečném boji?

Katka zpátky na scéně: po devíti letech znovu před kamerou

Kateřina Bradáčová, známá z časosběrného dokumentu režisérky Heleny Třeštíkové, se po dlouhých devíti letech znovu objevila v rozhovoru s moderátorkou Norou Fridrichovou. Nový rozhovor, zveřejněný na YouTube, okamžitě vyvolal silné reakce. Žena, jejíž pád do závislosti sledovaly celé generace diváků, tentokrát nepopisuje jen minulost. Mluví o současnosti, o pokusu něco změnit a o tom, jak blízko byla definitivnímu konci.

Hned na začátku rozhovoru dostala jednoduchou otázku: jak se má. Katka nezaváhala a odpověděla slovy, která mnohé šokovala: „Za tu mou drogovou éru bych řekla, že je to nejlepší období.“ Od člověka, který strávil podstatnou část života v sevření tvrdých drog, nemocí a bezdomovectví, zní takové hodnocení až paradoxně optimisticky. Právě v tomto kontrastu – mezi dlouholetou destrukcí a současnou snahou o změnu – se odehrává celá její nová výpověď.

Heroin je minulost, závislost ale nezmizela: subutex a „občasný“ pervitin

Katka dnes otevřeně říká, že s heroinem skončila. Nejde však o čistou abstinenci v pravém slova smyslu. Sama přiznává, že ji k obratu nedovedl zázrak, ale prostá únava a věk. Jak sama vysvětluje: „Bude to asi nejspíše věkem, už mě to ani nebaví, skončila jsem s heroinem a začala jsem dělat spoustu věcí. Zařizuji si občanku a zkouším vyplnit svůj čas,“ popisuje. Únava ze života ve stínu drogové scény se tak pro ni stala jedním z hlavních podnětů ke změně.

Bradáčová ale neskrývá, že její boj zdaleka nekončí. V současnosti užívá subutex, lék využívaný při léčbě závislosti na opioidech. Ten jí pomáhá udržet se dál od heroinu, zároveň však jasně říká, že se drog úplně nevzdala. Bez příkras popisuje svou současnou realitu: „Občas si dám pervitin, jednou týdně, někdy ani to ne. Také mě to už moc nezajímá, předtím jsem ho brala každý den,“ říká.

Její slova ukazují, že i když heroin z jejího života zmizel, závislost se pouze proměnila. Přesto představuje omezení frekvence užívání a přechod na substituční léčbu pro ženu s více než třicetiletou historií závislosti významný posun. Nejde o příběh „čisté“ abstinence, ale o syrový obraz člověka, který se zkouší pomalu odlepovat ode dna.

Tvrdá realita bezdomovectví: noc pod plachtou na Andělu

Změna v užívání drog ale automaticky neznamená změnu životních podmínek. Katčin každodenní život zůstává mimořádně křehký. Bydlení je pro ni stále nevyřešenou otázkou. V poslední době našla dočasné útočiště u kamaráda a jeho matky, kteří jí nabídli střechu nad hlavou. Ani tento pobyt však nevydržel dlouho.

Katka popisuje, jak rychle se z provizorního zázemí vrátila zpět na ulici: „Umožnili mi to, takže jsem u nich mohla být. Pak jsem to tam ukončila a přes noc jsem teď byla venku na Andělu pod takovou plachtou,“ říká bez okolků. Zároveň si uvědomuje, že část odpovědnosti nese sama. Otevřeně přiznává: „Je to trochu moje chyba, protože jsem si nevyzvedla občanský průkaz, protože kdybych ho měla, tak bych měla i ubytovnu,“ dodává.

Tyto věty ilustrují, jak složité je pro člověka po letech na ulici vrátit se do běžného fungování. Nestačí jen přestat s jednou konkrétní drogou. Je potřeba znovu řešit základní administrativu, jako je občanský průkaz, hledat ubytování, nastavit si pravidelný režim a obnovit základní jistoty. To, co většina lidí považuje za samozřejmost, se pro člověka v Katčině situaci stává náročnou překážkou.

Výdělek z vlastního pádu: temné prohlídky Prahy a vyprávění o závislosti

Bez stabilního bydlení a bez klasického zaměstnání si Katka musí poradit jinak. V rozhovoru popisuje, z čeho žije a jak financuje i svou substituční léčbu. Dávka subutexu ji podle jejích slov vyjde na 1490 korun, což je pro člověka bez zázemí vysoká částka. Peníze získává mimo jiné tím, že provází zájemce po noční Praze a pražském podsvětí.

Během těchto prohlídek lidem ukazuje místa spojená se životem na ulici, drogami a kriminalitou. Součástí jejího „programu“ je i otevřené vyprávění o vlastní zkušenosti se závislostí. Jak sama říká, tato činnost jí dává pocit, že její životní tragédie má alespoň nějaký přesah: „Je to pozitivní a naplňuje mě to,“ vysvětluje.

Kromě toho jí podle jejích slov občas finančně pomohou i lidé, kteří ji poznají na ulici. Diváci dokumentu se s ní chtějí vyfotit, prohodit pár slov a někdy jí dají i menší obnos peněz. Její tvář, známá z filmového plátna i televizních obrazovek, tak dodnes budí pozornost a zároveň jí paradoxně pomáhá přežít.

Smrt na dosah ruky: fentanyl a zásah naloxonu

Nejdramatičtější část rozhovoru se týká fentanylu, syntetického opioidu, který je mnohonásobně silnější než heroin a v posledních letech stojí za tisíci úmrtí zejména v USA. Tento mimořádně nebezpečný prášek se ale nevyhnul ani české drogové scéně – a zasáhl i Katku.

Bradáčová bez obalu přiznává, že fentanyl sama zkusila, a to způsobem, který ji málem stál život: „I já jsem to brala. Dokonce jsem se jím předávkovala, když jsem si ho dávala nitrožilně. Měla jsem s sebou dva kamarády, oni ale nevěděli, že jsem si dala fentanyl. Pak jsem odpadla, zavolali mi sanitku a ti mi dali do těla látku naloxon, která potlačila účinek drogy.“ Popisuje tak situaci, kdy už nešlo o „běžné“ riziko, ale o přímý střet se smrtí.

Její zpověď vrcholí mrazivým konstatováním: „Kdybych naloxon tehdy nedostala, umřela bych.“ Tato věta shrnuje, jak tenká byla hranice mezi životem a smrtí. Fentanyl, který se do Česka dostává často skrytě v jiných látkách nebo v podobě padělaných léků, se v jejím případě stal jasným varováním. Ukazuje, jak rychle může drogový experiment, byť u „zkušeného“ uživatele, skončit fatálně.

Mezi nadějí a nekonečným bojem: je to skutečný obrat?

Kateřina Bradáčová se v minulosti už mnohokrát pokoušela se závislostí skoncovat. Její životní příběh se pro mnoho lidí stal symbolem nekončícího kolotoče slibů, pádů, krátkých vzepětí a opětovných návratů k drogám. Přesto z její současné výpovědi zaznívá něco jiného než dříve – méně vzpoury, více únavy, ale také o něco pevnější odhodlání pokusit se o změnu.

Katka dnes mluví o budoucnosti v konkrétních pojmech: chce si vyřídit občanský průkaz, zajistit ubytovnu, dál provádět prohlídky a pracovat s vlastním příběhem. Věří, že i po více než třiceti letech užívání existuje šance posunout se alespoň o krok dál od propasti. Její slova nejsou pohádkou o zázračném vyléčení, ale realistickým popisem člověka, který se snaží seskládat zničený život znovu dohromady.

Příběh Katky tak znovu připomíná, jak mimořádně tenká je hranice mezi přežitím a smrtí, zejména ve chvíli, kdy do hry vstoupí tak silná látka, jako je fentanyl. Zároveň ale ukazuje, že dokud člověk dokáže mluvit o plánech, dokumentech, práci a budoucnosti, existuje alespoň malá naděje, že jeho osud nemusí skončit jen v temnotě. Zda se Kateřině Bradáčové podaří tuto šanci využít, ukážou až další měsíce a roky – její příběh ale už teď zůstává mrazivým varováním i syrovým svědectvím o tom, jak těžké je uniknout ze sevření závislosti.